Detekce a prevence kybernetických hrozeb

Každý autor má právo stanovit, jak s jeho dílem můžete nakládat.

Nesouhlasím-li s podmínkami užití díla,

 nerozumím jim nebo je neznám,

mám právo dílo neužívat.

Jan Kolouch

Pojem Internetové pirátství je pojmem obecným, zastřešujícím kriminalitu, jež porušuje práva duševního vlastnictví (velmi často zužovaná pouze na právo autorské). Teprve s rozšířením počítačových systémů a zejména nástupem Internetu se dá hovořit o masovém pirátství, jakožto jedné z nejrozšířenějších forem kybernetické trestné činnosti.

Porušování práv duševního vlastnictví, zejména autorských práv a práv souvisejících s právem autorským, patří v prostředí informačních technologií v současné době k jednomu z nejpalčivějších problémů.

4.11.1.      Právo duševního vlastnictví

Ve vztahu k internetovému pirátství je třeba nejprve vymezit problematiku duševního vlastnictví, zejména pak práva autorského. Toto vymezení je nezbytné pro pochopení rozdílu mezi legálním a protiprávním jednání osob, které jsou na Internetu činné.

Právo duševního vlastnictví představuje majetek nehmotné povahy, tzv. „nehmotné statky“, které jsou výsledkem tvůrčí činnosti člověka. Toto právo je nezávislé na hmotném substrátu (může být proto užíváno kdykoliv a kdekoliv na světě) za podmínky, že je jedinečné, neopakovatelné a dostatečně originální.

Právo duševního vlastnictví je možné rozdělit do dvou oblastí:

            1) Autorská práva (chrání např. původní literární a umělecká díla, hudební skladby, televizní vysílání, počítačové programy, databáze, reklamní výtvory, multimédia aj.)

            2) Průmyslová práva (chrání např. patenty na vynálezy, vzory, průmyslové modely, ochranné známky, zeměpisný původ aj.)

Z hlediska zaměření této monografie se dále budu primárně zabývat pouze právem autorským a zásahům do tohoto práva.

4.11.2.      Legislativní rámec

Ochrana práv autorských začala být poprvé na mezinárodní úrovni řešena v 19. století, a mezi nejvýznamnější právní dokumenty, které se jí věnují, patří:

• Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl[1] (1886), která byla následně doplňována a upravována [1908 (Berlín), 1928 (Řím), 1948 (Brusel), 1967 (Stockholm), 1971 (Paříž).]. Od roku 1967 se její správou zabývá WIPO (World Intellectual Property Organization – Světová organizace duševního vlastnictví).

Obrázek 73 - Seznam států. Modře jsou vyznačeny státy, které přijaly Bernskou úmluvu.[2]

• Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která je jednou z příloh Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) – viz sděl. č. 191/1995 Sb., (TRIPS – Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights)[3]
• Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací ze dne 26. října 1961 (vyhl. č. 192/1964 Sb., ve znění opravy č. 157/1965 Sb.) – Římská úmluva[4]
• Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském Ženeva 1996 ze dne 20. prosince 1996 (viz sděl. 33/2002 Sb. m. s.), (WCT – WIPO Copyright Treaty)[5]
• Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech Ženeva 1996 ze dne 20. prosince 1996 (viz sděl. 48 / 2002 Sb. m. s.), (WPPT – WIPO Performances and Phonograms Treaty)[6]
• Úmluva o ochraně výrobců zvukových záznamů proti nedovolenému rozmnožování jejich zvukových záznamů ze dne 29. října 1971 (viz vyhl. 32/1985 Sb.) – Ženevská úmluva[7]
• Všeobecná úmluva o autorském právu revidovaná v Paříži dne 24. července 1971 (viz vyhl. č. 134/1980 Sb.) [8]
• Směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů,
• Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s právem autorským, v platném znění,
• Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se práva autorského a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu,
• Směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany práva autorského a určitých práv s ním souvisejících, v platném znění,
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází,
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů práva autorského a práv s ním souvisejících v informační společnosti,
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla,
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví.
• Úmluva Rady Evropy č. 185 o kyberkriminalitě.

4.11.3.      Vlastní útoky

Pro fenomén porušování práv autorských a práv souvisejících s právem autorským se v prostředí Internetu vžilo několik pojmů. Nejčastěji bývá užíván pojem softwarové pirátství (pro porušování autorských práv ve vztahu k počítačovým programům) a audiovizuální pirátství (pro porušování autorských práv k audiovizuálním dílům – hudebním a filmovým). Základem pro softwarové i audiovizuální pirátství je však vždy porušení některého z autorských práv či práv souvisejících s právem autorským.[9] Obecným pojmem, který zastřešuje softwarové a audiovizuální pirátství, je pojem Internetové (někdy též počítačové) pirátství.

Trestné činy proti duševnímu vlastnictví se značně rozšířily právě s masovým nástupem Internetu. Jako nejběžnější případy porušování autorského díla v kyberprostoru lze uvést:

-       šíření díla elektronickou poštou, což je nejjednodušší způsob k šíření malých souborů (zejména literárních či grafických autorských děl),

-       zveřejnění díla na webových stránkách bez souhlasu autora. Jedná se o další velmi jednoduchý způsob porušování autorského práva. Zveřejňovány jsou menší soubory (z hlediska velikosti dat) a toto nelegální jednání je zpravidla velmi brzy odhaleno.

-       rozšiřování díla nahráním na specializovaný server, odkud je možné volně dané dílo stáhnout (např. Megaupload, Rapidshare),

-       šířením díla za využití Peer-to-peer (P2P) sítí. [10] Tyto sítě jsou schopné přenášet/sdílet obrovská množství dat (v řádech několika GB až desítek TB). V rámci nich dochází k nejzávažnějšímu porušování autorských práv.

-       zásahy do počítačových programů s cílem překonat technická opatření nositele autorských práv zabraňujících pořizování kopií takto chráněných programů (tzv. crack),

-       rozšiřování díla pomocí datových nosičů přímo mezi uživateli (půjčování a následné okopírování dat z DVD, HDD apod., prodej datových nosičů a další),

-       pořízení záznamu přímo při produkci a její následné rozšíření (např. pořízení obrazového záznamu filmového díla přímo z plátna) – tzv. camcording,

-       neoprávněné projekce audiovizuálních děl,

-       již vlastní obstarání si počítačového díla. Počítačový program požívá zvláštní ochrany a není možné bez souhlasu nositelů autorských práv ve smyslu autorského zákona pořizovat rozmnoženiny takového díla, a to ani pro vlastní potřebu,

-       užívání počítačového programu v rozporu s licencí,

-       a další.

Mezi nejčastější projevy audiovizuálního pirátství patří zejména neoprávněné šíření audiovizuálních děl pomocí počítačových sítí, opatřování záznamu filmových děl přímo při promítání v kině a jejich následné „umístění“ ke stažení v kyberprostoru, šíření originálních nosičů s filmovým či hudebním dílem v rozporu s licenčním ujednáním, výroba a šíření padělků originálních filmových či hudebních děl a veřejné projekce filmových děl v rozporu s licenčním ujednáním. Dále pak jednání spočívající v šíření softwarových produktů, zásazích do softwarových produktů, nelegální výroba softwarových produktů a užívání softwarových produktů v rozporu s licenčním ujednáním. Porušením autorského práva bude již vlastní neoprávněné obstarání softwarového produktu, aniž by s ním bylo dále nakládáno.

Umístění díla (bez ohledu na to, jestli audiovizuálního či softwarového) do kyberprostoru (upload) naplňuje znak šíření díla ve smyslu autorského zákona a (pokud není autorem nebo jinou oprávněnou osobou dovoleno) může být trestně postižitelné. Neoprávněným užitím díla je též zveřejnění odkazu na místo v kyberprostoru, odkud je možné dílo získat.

Pokud jde o srovnání se zahraniční právní úpravou, je vhodné se zmínit o francouzském zákonu HADOPI,^[11] který měl chránit před internetovým pirátstvím. Dle tohoto zákona vznikl zvláštní úřad, jehož úkolem bylo zjišťovat ilegální stahování materiálu podléhajícího autorským právům. Ti uživatelé, kteří si stáhli hudbu a filmy z Internetu bez zaplacení (vyjma volně šiřitelných děl), byli třikrát varováni a při nerespektování těchto varování byl předmětný úřad oprávněn odpojit je od Internetu až na jeden rok.^[12] Avšak ani takto přísný zákon neomezil počet nelegálního stahování autorských děl. Zároveň však nastolil řadu otázek týkající se přípustnosti zásahu do základních lidských práv a svobod bez rozhodnutí soudu.^[13] Zákon HADOPI byl zrušen 10. července 2013.

V souvislosti s internetovým pirátstvím se často objevuje též pojem „Warez“. Warez představuje, velmi zjednodušeně řečeno, formu počítačového pirátství, kde informační technologie jsou pouze prostředkem pro urychlení šíření nelegálních kopií autorských děl prostřednictvím Internetu. Warezová fóra v současnosti slouží zejména ke stahování cracků a keygenů, ale i kompletních upravených programů, filmů a hudby. Výsledný produkt warezové scény se nazývá release. Pro ochranu soukromí používají klienti warezových fór proxy servery a bouncery sloužící k maskování jejich IP adresy, a tím znemožňující případné sledovaní. Vlastní komunikace a nabízení release probíhá v privátních místnostech, vytvořených k tomuto účelu na Internetu, kam mají přístup pouze členové skupiny.

Možnosti trestněprávního postihu v ČR

Poskytování souborů, ať v rámci warezu či P2P sítě, lze postihnout dle § 270 (Porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi), případně dle § 231 (Opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat) TZK.