Zákony a předpisy upravující kybernetickou bezpečnost
3. Právní základ činnosti ISP (internet service provider - poskytovatel internetových služeb).
Na tvorbě práva na Internetu, na omezování či rozšiřování jeho aktivit, se podílejí definiční autority tvorbou definičních norem. Aby bylo možné pochopit otázku případné odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti, musím nejdříve charakterizovat právě definiční normu a definiční autoritu.
Definiční normy jsou vytvářeny a implementovány subjekty, které jsou oprávněny definovat prostředí informační sítě. Jde de facto o normy sui generis, které vymezují informační sítě jako takové. Vyskytují se ve vrstvách, které jsou na sobě závislé. „Definiční normy jsou vytvářeny telekomunikačními operátory, producenty kancelářského softwaru, ale i například tvůrci, či provozovateli online her, nebo každý, kdo si otevře blog, nebo kdo má emailovou schránku (definiční norma vytvořená uživatelem této schránky je například filtr, který automaticky provádí nastavenou operaci s doručenou poštou).“ [1]
Definiční autority jsou původci definičních norem, jde o subjekt, který svým fungováním vytváří pravidla fungování logického systému, ve kterém autorita působí. Jak již bylo uvedeno dříve, má mezi těmito autoritami výsostné postavení ICANN, neboť této organizaci přísluší přidělování, správa a stanovení pravidel pro systém doménových jmen.[2] Další definiční autoritou je například IETF.[3] Byť se definiční autority mohou jevit jako neomezení správci kyberprostoru, stále jsou subjektem práva některého státu.[4]
Specifikem Internetu je, že existuje právě jen díky definičním autoritám. Je z nich složen. Žádná operace se neuskuteční bez účasti (provedení či zprostředkování operace) definiční autority.
Lawrence Lessig ve své knize Code and Other Laws of Cyberspace (Code v. 2) uvádí: „Můžeme postavit, navrhnout nebo nakódovat[5] (naprogramovat) kyberprostor k ochraně hodnot, které pokládáme za základní. Můžeme jej ale také navrhnout nebo naprogramovat tak, že tyto hodnoty necháme vymizet. Žádná prostřední možnost tu není, vše v kyberprostoru je nějakým způsobem postaveno. Kód nikdy neobjevujeme, ten vždy utváříme.“[6]
Po výše uvedeném vyjádření a svých zkušenostech s kyberprostorem si dovolím tvrdit, že největší definiční autoritou, byť se nejedná o subjekt, který vytváří pravidla fungování logického systému, je uživatel jako takový. Jeho definiční role působí zprostředkovaně. Uživatel služeb, jež poskytují jednotliví ISP, přímo či zprostředkovaně ovlivňuje to, co bude v kyberprostoru úspěšné, a co ne. Pokud se dostatečně velká skupina uživatelů rozhodne, že aktivně přestane využívat některou ze služeb, poskytovaných ISP, bude tato služba nucena změnit své „chování“ na základě poptávky uživatele, nebo v horším případě zanikne. Je otázkou, jak velká skupina lidí by musela přestat využívat např. služby Google, Microsoft, Facebook aj., aby to pro tyto společnosti nebylo marginální, nicméně právě v kyberprostoru mají uživatelé možnost přímo svým aktivním konáním či zdržením se konání ovlivnit fungování či nefungování jednotlivých služeb.
Lze tedy vyslovit tyto závěry:
§ Kyberprostor je tvořen vůlí definičních autorit.
§ Všichni poskytovatelé služeb informační společnosti jsou definičními autoritami.
§ Každý poskytovatel služeb, jako jakýkoli jiný subjekt práva, je právně odpovědný za své jednání.
Problematika odpovědnosti poskytovatelů služeb informační společnosti (ISP) dle zákona o některých službách informační společnosti je zde uváděna záměrně, neboť má přímý vztah k problematice kybernetické kriminality, odpovědnosti uživatelů a zjišťování a zajišťování informací podstatných pro trestní řízení. „Obecně platí zásada, že je-li informace protiprávní a ISP neměl ani povědomosti o jejím vytvoření či komunikaci, je ISP zbaven odpovědnosti ze zákona.“[7]
Pojem poskytovatel služby je mimo výše uvedeného zákona definován například i v Úmluvě o kyberkriminalitě, konkrétně v čl. 1 písm. c), kde je uvedeno, že poskytovatelem služby je:
§ jakýkoli veřejný nebo soukromý subjekt, který uživatelům své služby umožňuje komunikovat prostřednictvím počítačového systému, a
§ jakýkoli jiný subjekt, který zpracovává nebo uchovává počítačová data pro takovou komunikační službu nebo pro uživatele takové služby.
[1] Srov. POLČÁK, Radim. Právo na internetu. Spam a odpovědnost ISP. Brno: Computer Press, 2007, s. 42 a násl., s. 88 a násl.
Do definičních norem je možné podřadit i RFC (Request For Comments). Byť se jedná o dokumenty mající spíše povahu doporučení než norem, tak jsou uživateli respektovány, jako by normami byly. RFC lze volně získat na adrese http://www.ietf.org/rfc.html.
[2] Doménové jméno slouží k označení „třídy“ počítačových systémů připojených k Internetu, které se vyznačují určitou geografickou a organizační jednotou: např. všechny počítače v doméně .cz se nalézají na území České republiky, všechny počítače v doméně (subdoméně) nic.cz jsou počítače pod správou sdružení CZ.NIC. Jména hlavních domén (vycházející z geografie) jsou pevně rozdělena.
Polčák k doménovým jménům mimo jiné uvádí, že: „Formou virtuální reality může být doménové jméno. To je záznamem v databázích DNS. Pokud se doménová autorita rozhodne vymazat doménové jméno, přestane tato virtuální realita existovat. Je jedno, jestli jde o doménové jméno např.: www.tondovy_stranky.cz, či o www.google.com.
[3] IETF - The Internet Engineering Task Force. Blíže viz: https://www.ietf.org/
[4] Vždy jde o fyzickou nebo právnickou osobu, která má sídlo či trvalé bydliště. Tudíž se na ně vztahuje právo jako na jakýkoli jiný subjekt. V některých zemích (např. Čína) je definiční autoritou sám stát.
[5] Definiční normu označuje Lessig jako kód (code).
[6] Srov. LESSIG, Lawrence. Code v. 2. str. 6 Dostupný v plném znění (Angl.) [online]. [cit.13.3.2008]. Dostupné z: http://pdf.codev2.cc/Lessig-Codev2.pdf
[7] POLČÁK, Radim. Právo na internetu. Spam a odpovědnost ISP. Brno: Computer Press, 2007, s. 55