Zákony a předpisy upravující kybernetickou bezpečnost

Kyberprostor, je otevřený a snadno přístupný všem, „…neplatí zde žádné zvláštní zákony a je třeba se řídit obecně závaznými normami.“^[1]

Neoddiskutovatelnou skutečností je, že se do prostředí informačních sítí přesouvá realizace stále většího množství společenských, ale i ekonomických vztahů, a tím pádem vyvstává potřeba určité právní regulace takového jednání. Díky delokalizaci subjektů práva v různých zemích na celém světě je otázkou, jaký právní systém (jestli vůbec nějaký) se bude vztahovat na případné úkony (či protiprávní jednání) učiněné v Internetu.

Je tedy třeba primárně řešit dvě otázky. Za prvé, zda platí právo na Internetu, a pokud ano, jaké právní normy se užijí. Za druhé, jakým způsobem je možné toto právo aplikovat, a to včetně případných sankcí či jiných opatření. Jako příklad, na němž lze demonstrovat obtížnou aplikaci práva, může sloužit případ, kdy v roce 2005 v Číně jeden hráč online hry „The Legend of Mir 3“ zabil druhého hráče kvůli krádeži virtuální zbraně. Mezi hráči této hry funguje nejen prodej virtuálních komodit, ale i systém půjček. Zejména se tak děje u hráčů, kteří se znají důvěrně, není však podmínkou, aby se znali z reálného světa. Právě půjčka byla příčinou uvedené vraždy. Hráč Qui Chengwei půjčil virtuální šavli - „Dragon sabre“, svému virtuálnímu příteli Zhu Caoyuanovi. Zhu ale podlehl vidině lehce vydělaných peněz a zbraň prodal za 7 200 junů (což je v přepočtu asi 19.000 - 20.000,- Kč) na internetové aukci. Poté, co se Qui o prodeji dozvěděl, obrátil se na policii a nahlásil krádež virtuální šavle. Policie odmítla skutek řešit s tím, že na virtuální vlastnictví (de facto neexistující věci) se zákony nevztahují. Qui ztratil trpělivost a napadl Zhua u něj doma a ubodal ho k smrti.^[2]

Je zřejmé, že se jedná o velmi extrémní případ, ale je na něm vhodně demonstrováno, že virtuální svět není od reálného světa odtržený, a proto je třeba řešit i otázku právní odpovědnosti v něm.^[3] De facto od počátku rozvoje Internetu docházelo ke konfrontaci světa technického a právního. Technicky je Internet řešen logicky s jasnou hierarchií a strukturou. Právo, a zejména pak právo lokální, však často do této logičnosti vnášelo a vnáší „chaos“. Pojem „chaos“ asi nejvýstižněji vystihuje snahu legislativy o regulaci tohoto ryze technického světa, neboť v kyberprostoru má uživatel širokou řadu možností, jak určitý zákaz či restrikci „obejít“. Na následujících příkladech se pokusím demonstrovat ovlivňování světa reálného a virtuálního.

LICRA vs. Yahoo

Jeden z prvních případů vztahujících se k aplikovatelnosti práva v Internetu se stal v roce 2000 ve Francii. V únoru 2000 navštívil Marc Knobel (francouzský žid, který svůj život zasvětil boji s nacismem), aukční server www.yahoo.com a zjistil, že tento server nabízí na svých webových stránkách řadu předmětů s tematikou nacismu nebo předmětů vztahujících se k německým válečným silám z druhé světové války. Po tomto zjištění se Marc Knobel obrátil na Yahoo! Inc. s požadavkem na blokaci těchto stránek. Společnost Yahoo! Inc. však jeho požadavku nevyhověla. Marc Knobel prostřednictvím L.I.C.R.A. (Ligue Internationale Contre Le Racisme et l ́Antisémitisme) podal, dne 11. dubna 2000, žalobu na Yahoo! Inc. u francouzského soudu za porušování francouzských zákonů, neboť ve Francii je zakázána propagace a podpora nacismu v televizi, v rozhlase i v psané podobě. Společnost Yahoo! Inc. se bránila tvrzením, že servery, na nichž je provozován aukční portál, jsou fyzicky umístěny v USA, a tak nelze připustit, aby se francouzské zákony uplatnily na hardware a weby provozované v Americe. Obhajoba dále namítala, že obsah webů je primárně určen pro americké rezidenty, jimž první dodatek Ústavy USA zaručuje svobodu projevu. Jakékoli snahy o odstranění těchto stránek by pak bylo v rozporu s tímto dodatkem.

LICRA však poukázala na skutečnost, že pokud firma Yahoo! Inc. podniká ve Francii, je nucena respektovat zákony Francie, přičemž Internet není výjimkou. Yahoo! Inc. na tento argument reagovalo tak, že není schopno určit, odkud se jejich zákazníci k aukčnímu portálu přihlašují. Pokud by tedy odstranili předmětné stránky, nejen že by nerespektovaly První dodatek Ústavy USA, ale znemožnili by přístup všem uživatelům, nehledě na hranice. Tím by se francouzské zákony staly de facto zákony celosvětovými. Dne 22. května 2000 byl soudcem  Jean–Jacques Gomez vynesen rozsudek, který nařídil společnosti zablokovat pro francouzské uživatele přístup na americké aukční stránky s nacistickými pamětními předměty. Své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné i tím, že Yahoo! Inc. dokáže identifikovat francouzské uživatele natolik dobře, že na jimi navštěvované stránky umí umístit reklamu ve francouzštině. Soudce dal společnosti Yahoo! Inc. 90 dní na to, aby nainstalovali na francouzské stránky Yahoo! Inc. filtrovací systém na bázi klíčových slov. „Soudce Gomez v odůvodnění uvedl, že je možné zablokovat až devadesáti procentům francouzských uživatelů přístup na inkriminované internetové stránky. Technické řešení, s nímž má Yahoo! na základě rozsudku přijít, posoudí tříčlenný mezinárodní panel. Jeho dřívější nález uvádí, že je možné až sedmdesát procent uživatelů odblokovat podle označení jejich poskytovatele internetového připojení (ISP), dalších dvacet procent pak podle sledování klíčových slov zadávaných do hledače na stránkách Yahoo!.“[4]

Právní zástupce Yahoo! Inc. Greg Wrenn uvedl:  „Kdykoli bude na stránce připomínající oběti holocaustu zmíněno slovo Hitler, bude stránka automaticky zavřena. Není možné vůbec mluvit o efektivním rozsudku, protože fakticky není možné jej naplnit.“

Technické problémy v té době spočívaly, a částečně spočívají i dodnes, v tom, že filtrovat lze to, co se dá jasně definovat (např. slova jako Nazi, Heil Hitler aj.). Ale filtr není schopen odhalit všechny možné verze nežádoucího materiálu (např. N_A_Z_I, H3Il HiT_L3R aj.). Tyto rozdíly mohou poznat osoby fyzické (např. zaměstnanci konkrétního ISP), které pak stránku odstraní, nicméně provozovatel závadového fóra nebo aukce si může jednoduše změnit adresu a pokračovat ve své činnosti dál.

Společnost Yahoo! Inc. se vzdala odvolání proti rozsudku francouzského soudu a zahájila blokaci francouzských uživatelů na stránkách nabízejících závadný obsah. Společnost Yahoo! Inc. se však zároveň obrátila na místně příslušný okresní soud[5] v USA se žádostí o vynesení deklaratorního rozsudku, jež by působnost francouzského soudu nad americkou firmou vyloučil. Tento soud společnosti Yahoo! Inc. vyhověl v tom smyslu, že výkon francouzského rozhodnutí na území USA je protiústavní. LICRA proti tomuto rozsudku podala odvolání. Odvolací soud v USA reagoval odmítnutím své jurisdikce nad organizacemi LICRA. V roce 2006 se případ dostal před Nejvyšší soud v USA[6], který se v závěru věcí odmítl zabývat. Rozsudky soudů v USA tak spíše vyzněly v prospěch společnosti Yahoo! Inc., ta se však nakonec sama dobrovolně rozhodla, že zcela odstraní stránky nabízejících předměty s nacistickou tématikou ze svých serverů, a to nejen ve Francii.

Gutnick vs. Dow Jones

Joseph Gutnick (australský podnikatel s diamanty), si o sobě v roce 2000 přečetl v internetovém vydání novin Barron’s[7] článek, který považoval za pomluvný. Gutnick podal žalobu pro pomluvu na vydavatelství Dow Jones u australského soudu. Dow Jones využilo obdobné argumenty, jako Yahoo! Inc. ve sporu s LICRA. Argumentace se primárně opírala o skutečnost, že tištěná verze novin je primárně určena pro trh v USA, tudíž se na případ nemohou australské zákony vztahovat.

Navzdory této argumentaci rozhodl australský soud[8] v roce 2002[9] následujícím způsobem: „jelikož je materiál (článek) dostupný také v Austrálii, tedy v místě, kde je podnikatel Gutnick nejznámější, může jej pomluva nejvíce poškodit. Dow Jones je povinno zaplatit Gutnickovi odškodnění.“ Soud konstatoval, že se nebude zabývat tím, zda má či nemá Internet hranice a vzal v potaz především to, kde byl obsah dostupný, nikoli, kde byl zveřejněn. Soud také konstatoval, že každý má právo na právní ochranu před obdobným jednáním či dalšími útoky. Australský soud ve svém rozsudku také konstatoval realitu přeshraničního charakteru Internetu, kterému odpovídá extenzívní uplatňování jurisdikce.

GoDaddy

GoDaddy[10] je americký majoritní registrátor internetových domén. V roce 2016 spravuje více než 61 milionů internetových domén, což z GoDaddy činí největšího registrátora domén. Registrace domény u tohoto ISP je velmi jednoduchá a cenově dostupná. Zároveň je, díky lokaci společnosti (USA), uživatelům poskytována právní ochrana jejich osobních údajů a dat uvedených na doméně zaregistrované právě v rámci GoDaddy, pokud však uživatelé neporušují právo USA. Z tohoto důvodu jsou domény registrované u GoDaddy velmi často využívány například extremistickými, rasistickými a jinými skupinami či uživateli. Tito uživatelé pak spoléhají na ústavní právo USA a První dodatek Ústavy USA:

„Kongres nevydá žádný zákon, který by nerespektoval svobodu vyznání, nebo by obsahoval zákaz volného výkonu (bohoslužebných úkonů), nebo oklešťující svobodu slova nebo tisku nebo právo lidu pokojně se shromažďovat, a podávat petici vládě s cílem nápravy křivd.“[11]

Problémem při řešení kybernetické trestné činnosti s výše uvedeným obsahem je pak prokázání reálnosti hrozby, či trestného činu tak, aby zároveň nešlo o porušení prvního dodatku Ústavy.

Second Life (a „dětské“ porno).

Second Life představuje 3D virtuální prostředí vyvíjené společností Linden Lab. Toto prostředí umožňuje vytváření vlastních avatarů, jejich vzájemné interakce, včetně možnosti generování zisku. Second Life je rozdělen do dvou virtuálních světů podle věku uživatele.[12] Uživatelé jsou schopni si měnit svoji totožnost a modifikovat si vzhled avatara dle svých představ. V roce 2007 upozornila německá stanice ARD a následně CNN na existenci „pedofilního ostrova.“ ^[13]

V této reportáži je poukazováno na skutečnost, že někteří uživatelé MainGrid (tedy uživatelé starší 18 let) si vytvořili avatary v podobě dítěte a jiní se vydávali za dospělé. V rámci vzájemné interakce pak docházelo ke zneužívání dětských avatarů avatary dospělými. Orgány činné v trestním řízení v SRN zahájily vyšetřování, neboť podle německého trestního práva je držení virtuální dětské pornografie trestné.[14] Společnost Linden Lab poskytla německým orgánům součinnost při zjišťování identity uživatelů a majitelů virtuálních pozemků, na kterých se virtuální dětská pornografie uskutečňovala. Ve Spolkové republice Německo a Velké Británii bylo předmětné jednání možné postihnout prostředky trestního práva, ale v USA bylo takové jednání nepostižitelné.

Obrázek 1 - Rozdělení států dle cenzury Internetu

V současnosti na světě neexistuje stát, který by se vzdal práva na potrestání protiprávního jednání, které zasahuje zájmy, jež chrání.

Mimo výše uvedené případy existuje celá řada dalších příkladů regulace Internetu a služeb na Internetu poskytovaných ze strany organizací nebo států. Tato regulace pak nutně přináší problémy s aplikovatelností a vynutitelností práva.

Ze zobrazené mapy (viz Obrázek 1)[15] vyplývá ta skutečnost, že většina zemí světa přijala právní nástroje, které ovlivňují Internet či poskytované služby.

Z hlediska uživatele je třeba konstatovat, že princip teritoriality v souvislosti s Internetem ztrácí smysl, protože se lze v kterémkoli okamžiku nacházet kdekoli na světě, aniž by uživatel musel vědět, kde je umístěn server, s nímž právě komunikuje. Z tohoto pohledu je Internet globální a nezná hranice.

„Je sice pravda, že lze v každý konkrétní okamžik vystopovat fyzické umístění určité informace – příslušná lokace je však mnohdy nahodilá, velmi krátkodobá a pro informaci jako takovou a její právní efekt zpravidla naprosto irelevantní.“^[16]

Právo by mělo s virtuálním světem držet krok, bohužel ne vždy se to daří, neboť státy (uzavřené v pevných teritoriích) mnohdy postrádají prostředky, jak efektivně vynucovat právo v rámci kyberprostoru.^[17] V podstatě existují dvě možnosti řešení totoho problému. Jednou z možností je respektovat principy teritoriality států tak, jak jsou nastaveny dnes. Tento přístup by pak de facto znamenal to, že pokud by někdo zasáhl do práv, jež se stát garantoval chránit, muselo by se počkat, než se útočník ocitne ve fyzické jurisdikci státu[18], či by musel využít cesty mezinárodní právní pomoci.

Druhou možností pak je vytvoření speciální právní úpravy, tzv. internetové jurisdikce, která by se vztahovala na online svět. Otázkou je, jak by bylo toto nové právo přijato jednotlivými zeměmi. Osobně se domnívám, že za současných podmínek není možné celosvětově sjednotit všechna právní odvětví (občanské, obchodní, trestní, správní aj.), do nichž nějakým způsobem intervenuje Internet. Svoje tvrzení opírám mimo jiné i o skutečnost, že v roce 2001 byla přijata Úmluva o kyberkriminalitě, která definuje základní skupiny trestných činů, které by měly být v kyberprostoru stíhány, avšak k 1. 8. 2016 ji ratifikovalo pouze 49 zemí.

Jako problematické se, vzhledem ke globálnosti Internetu, dále jeví určení:

1. rozhodného práva (podle práva kterého státu se bude případný soudní spor rozhodovat),

2. orgánu, který je oprávněn vydat rozhodnutí,

3. orgánu, který může rozhodnutí vymoci či přímo vykonat.[19]

Vedle klasických právních norem se na tvorbě práva, respektive pravidel na Internetu, podílejí definiční autority tvorbou definičních norem.