1. Úvod do předmětu, systém práva, právní norma, právo a internet

1.1. Právní norma

Právní norma je základním prvkem právního státu.

Právní norma představuje je obecně závazné pravidlo chování, které upravuje práva a povinnosti subjektů. Toto pravidlo chování je vyjádřeno ve zvláštní státem (resp. Unií) uznané právní formě a jeho dodržování je zabezpečováno státním donucením.       

Z uvedené definice právní normy vyplývají dva obligatorní znaky, které jsou dále konkretizovány. Jedná se o znak:

1.     Formální

Z hlediska naplnění formálního znaku právní normy je třeba, aby právní normu vydal oprávněný subjekt a byl současně splněn zákonem předepsaný způsob publikace.

2.     Materiální

Do materiálního znaku právní normy je možné zařadit:

-     regulativnost – reguluje společenské vztahy,

-     právní závaznost – pravidlo chování závazně reguluje společenské vztahy,

-     obecnost – co do předmětu právní úpravy, tak i do objektu právní normy,

-     vynutitelnost státní mocí – „státním donucením“ v případě, že právo není respektováno.

Standardní struktura právní normy je složena ze tří částí jimiž jsou hypotéza, dispozice a sankce.

Hypotéza stanoví podmínky, za kterých se právní norma realizuje. Hypotéza zýejména vymezuje právní skutečnosti, subjekty a objekty normy, kterých se oprávnění a povinnosti týkají.

Dispozice představuje vlastní pravidlo chování, neboť stanoví a konkretizuje komu a jaká vznikají práva a povinnosti v případě, že nastanou podmínky uvedené v hypotéze.

Sankce představuje vyjádření důsledků porušení právní povinnosti vyplývající z dispozice právní normy.

Dělení právních norem

Právní normy je možné členit dle různých kritérií. Jedná se zejména o:

1.     Povahu pravidel stanovených právní normou.  Dle povahy pravidel se právní normy člení na:

-       Dispozitivní. Právní norma dispozitivní nestanoví vůbec zásadní pravidlo chování, nebo ho stanoví pouze alternativně. Je ponecháno na adresátech, aby si sami stanovili pravidla. Jestliže tak adresáti neučiní, slouží ustanovení v normě jako vodítko pro soudce, aby věděl, jak rozhodnout. Dispozitivní normy se nejvíce aplikují v občanském právu resp. v občankoprávních vztazích, které umožňují větší variabilitu řešení různých situací (seberegulace).

-       Kogentní (kategorické). Právní norma kogentní závazně stanoví pravidlo chování, neponechávají prostor pro vůli adresáta.

2.     Znění slovního vyjádření. Dle znění slovního vyjádření se právní normy člení na:

-       Opravňující. Tyto právní normy výslovně formulují pouze oprávnění.

-       Zavazující.  Tyto právní normy výslovně formulují povinnost, ať už formou příkazu nebo zákazu.

3.     Postavení subjektů. Dle postavení subjektů se právní normy člení na:

-       Veřejné. Tyto právní normy se uplatňují tam, kde je realizována veřejná moc. Veřejnou moc vykonává stát prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Za právo veřejné považujeme tu oblast práva, v níž jsou vztahy založeny na nerovnosti zúčastněných subjektů, kdy jeden představuje veřejnou moc, která vystupuje vůči soukromým osobám s příkazy, zákazy a donucení.

-       Soukromé. Tyto právní normy se uplatňují v oblasti práva soukromého, tedy tam kde subjekty vystupují v rovném postavení a žádný z nich nemůže autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech toho druhého. Subjekty si vzájemná práva a povinnosti upravují smlouvami a dohodami.

4.     Předmět regulace. Dle předmětu regulace se právní normy člení na:

-       Mezinárodní. Tyto právní normy regulují vztahy mezi státy nebo jejich obyvateli, případně na úrovni Unie.

-       Národní. Národní právní normy upravují vztahy mezi subjekty v rámci jurisdikce konkrétního státu, respektive zpravidla na jeho úzenmí.

5.     Metodu právní úpravy. Dle metody právní úpravy se právní normy člení na:

-       Hmotnněprávní. Tyto právní normy vymezují právní vztahy obecně, stanovují práva a povinnosti subjektů.

-       Procesněprávní. Tyto právní normy upravují postup orgánů veřejné moci při aplikaci norem hmotného práva, jehož výsledkem může být vydání veřejnoprávního aktu.

6.     Rozsahu právní úpravy. Dle rozsahu právní úpravy se právní normy člení na:

-       Obecné. Tyto právní normy dopadají na celé území státu resp. Unie, přičemž se vztahují na všechny subjekty a není předem omezena jejich časová působnost.

-       Zvláštní. Tyto právní normy působí jen na určitém území, nebo se vztahují jen na určitou kategorii subjektů nebo na určité časové období.

Účinnost právních norem

Účinnost právní normy znamená, že z ní jejím adresátům vznikají práva a povinnosti. Předpokladem účinnosti právní normy je její platnost. To znamená, že právní norma může nabýt účinnosti nejdříve dnem její platnosti. Právní norma však může nabýt účinnosti později. Mezi dnem, kdy se právní předpis stal platným a mezi dnem, kdy nabyl účinnosti, může tedy uplynout určitá doba (tzv. Legisvakační lhůta). Tato lhůta má adresátům právní normy umožnit se s právní normou náležitě seznámit a adaptovat se na ni. Datum nabytí účinnosti je zpravidla uvedeno v posledním ustanovení dané právní normy.

Příklady práva kolem nás:

  • Kupní smlouva
  • Smlouva o dílo
  • Smlouva o úvěru
  • Pracovní smlouva/smlouva o dílo/dohoda o provedení práce
  • Smlouva o poskytování poradenských služeb
  • Licenční smlouva
  • Manažerská smlouva
  • Dohoda o důvěrnosti
  • Smlouva o prodeji obchodního podílu
  • Civilněprávní delikty (pomluva, porušení smlouvy)
  • Trestné činy (např. krádež, podvod, porušování autorských práv aj.)